Pátý květen začínal na letišti v Chřibské nezvykle tiše.
Nad nejzápadnější částí Lužických hor se držel studený ranní opar a mezi stojícími vrtulníky bylo slyšet jen tlumené kroky techniků a občasné zapraskání vysílačky. Přesto všichni věděli, že ten den nebude obyčejný. V nepřístupných částech chráněné krajinné oblasti České Švýcarsko znovu ožíval požár ukrytý hluboko pod zemí.
Nehořely už koruny stromů ani suchá tráva. Hořelo to, co zůstává očím skryté, kořenový systém lesa. Oheň, který se dokáže pod povrchem držet celé týdny a dosahovat teplot až tří set stupňů Celsia. Právě proto se pozemní technika nemohla dostat do nejnebezpečnějších míst. Spálené stromy byly nestabilní a každá chyba mohla znamenat nedozírnou tragédii.
Při ranním brífinku rozložil generální ředitel HZS ČR Vladimír Vlček mapu zásahu na improvizovaný stůl přímo na ploše letiště. Kolem něj stáli piloti, technici i velitelé leteckých posádek. Na mapě ukazoval sektory, které bude nutné během dopoledne prolévat vodou z bambivaků. Další části měly přijít na řadu odpoledne.
Ve vzduchu se ten den měly střídat stroje bezpečnostních složek i dvou armád. Nad požářištěm pracovaly vrtulníky W-3A Sokol a Mi-17 Armády České republiky, dvojice Bell 412 Letecké služby Policie ČR a také dva slovenské UH-60 Black Hawk. Každý z nich nesl pod trupem bambivak řádově s tisíci litry vody.
Ještě před startem proběhla důležitá část celé operace. Letový velitel plukovník Tomáš Vlasák z Letecké služby Policie ČR určil společnou frekvenci, na které spolu piloti komunikovali během celého nasazení. Ve vzduchu totiž nebyl prostor pro improvizaci. Několik vrtulníků létalo v krátkých intervalech nad stejným prostorem a jedině přesná koordinace mohla zajistit bezpečnost. Po vzletu se stroje řadily k trojici velkých bazénů, z nichž každý obsahoval přibližně sedmapadesát tisíc litrů vody. Hasiči je nepřetržitě doplňovali z cisteren přijíždějících z okolí. Celý systém připomínal dokonale organizovaný řetězec. Voda proudila z hasičských vozů do velkokapacitních cisteren a odtud do bazénů, ze kterých čerpaly vrtulníky.
Jeden letový okruh trval přibližně tři minuty. Za tu dobu piloti za asistence leteckého technika spustili bambivak do vody, naplnili jej, vzlétli nad les, provedli přesný shoz na určené místo a vrátili se zpět k dalšímu plnění. Tři minuty, které se opakovaly znovu a znovu po celé hodiny. Jenže ani samotný shoz nebyl rutinní operací. Na některých místech nesměli být hasiči vůbec přítomni. Zásah vody do ohořelých stromů mohl způsobit jejich okamžité zlomení v nejvíce narušeném místě. Několikatunové kmeny pak padaly bez jakéhokoliv varování. Riziko smrtelného úrazu bylo příliš vysoké. Veškerá komunikace mezi veliteli zásahu, hasiči v terénu a piloty probíhala přes vysílačky. Každý věděl, kde se právě pohybují ostatní stroje, kdo provádí nálet a kde se nachází nebezpečné sektory. Ve vzduchu nešlo jen o rychlost, ale hlavně o důvěru mezi lidmi, kteří na sebe spoléhali.
Od soboty provedla Letecká služba Policie ČR celkem 558 shozů vody a nalétala cekem 52:36 hodin. Kromě samotného hašení zajišťovala také koordinaci leteckého provozu, monitorování skrytých ohnisek a spojení s hasiči rozmístěnými v lese.
Měl jsem možnost jeden z těchto letů absolvovat se svolením tiskového mluvčího Policie České republiky. Nastoupit do vrtulníku, sledovat přípravu posádky a během několika okamžiků se ocitnout nad krajinou poznamenanou požárem. Start přišel tvrdě a rychle. Rotor rozvířil prach letištní plochy a během několika sekund jsme mířili k vodním nádržím. Pilot s naprostým klidem navedl stroj nad hladinu a bambivak zmizel pod vodou. Krátké trhnutí signalizovalo naplnění bambivaku devíti sty litry vody. Pak okamžitý přechod do dalšího směru letu. Pod námi ubíhal les. Na první pohled tichý, ale stále nebezpečný. Z výšky bylo vidět tmavé pásy spáleništěi jednotlivá místa, odkud stále stoupal kouř. Pilot dostal přes vysílačku pokynk náletu. V několika vteřinách se vrtulník přesně srovnal nad určeným prostorem a voda se z bambivaku vyvalila dolů. Byly to opravdu jen tři minuty!
Tři minuty mezi startem, nabráním vody, shozením nákladu a návratem. Přesto zážitek, který v člověku zůstane celý život. Ne kvůli adrenalinu samotnému, ale kvůli tomu, jak přesně a profesionálně dokázali piloti, technici i hasiči pracovat v prostředí, kde jediná chyba mohla mít fatální následky.
Zatímco většina lidí vidí vrtulník nad požárem jen jako letící stroj s vodou, teprve zblízka je možné pochopit, kolik zkušeností, soustředění a vzájemné důvěry se skrývá za každým jediným shozeným bambivakem.
autor: Roman Hnízdil
